Stojíš u okna, v ruce stydnoucí kafe a v hlavě ti běží pořád ten stejný film. Scénář znáš nazpaměť: „Takhle jsem si to nepředstavovala. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem jinak.“ Jenže pak přijde pondělí, pak úterý a tvůj život se smrskne na mechanické plnění úkolů a čekání na víkend.
Být „zaseknutá“ není stav tvého okolí. Je to stav tvé mysli.
V čem se nejčastěji „zasekáváme“? Poznáváš se v tom?
V práci, která tě už dávno vycucla: Každou neděli večer cítíš tu známou úzkost v žaludku. Víš, že tě tvoje práce nikam neposouvá, že tě šéf neocení a kolegové unavují. Ale místo toho, abys aktualizovala životopis, radši si řekneš: „V dnešní době musím být ráda, že vůbec něco mám.“ A tak zůstáváš v toxickém prostředí, kde pomalu umírá tvoje ambice.
Ve vztahu, který se stal spolubydlením: Sedíte s partnerem u večeře a jediné, o čem se bavíte, jsou složenky nebo kroužky dětí. Už si nepamatuješ, kdy jsi naposledy cítila opravdový zájem. Nechceš odejít, protože „kvůli dětem to vydržím“. Takže zůstáváš v šedé zóně průměrnosti, kde se nic neděje, ale nic se ani nehojí.
V roli „hodné holky“, co všem vyhoví: Rozdáváš se pro všechny, zatímco tvoje sny leží zaprášené v šuplíku. Jsi zaseknutá v pocitu viny – pokaždé, když chceš udělat něco pro sebe, máš pocit, že někoho zradíš.
Jak říká Sylvie Bennett ve svém podcastu: Nikdo jiný nepřijde. Žádný zachránce ti nepřinese klíče od tvé vlastní svobody. Máš je v kapse celou dobu.
Jak z toho ven?
1. Zahoď masku oběti. Přestaň vinit osud nebo manžela. Jsi jediný člověk, který s tím může pohnout.
2. Pojmenuj svůj strach. Co je horší? Riskovat změnu, nebo prokoukat dalších deset let z tohohle okna?
3. Udělej jeden „trapně malý“ krok. Dneska si jen napiš 3 věci, které bys dělala, kdyby ti bylo úplně jedno, co si o tom myslí ostatní.
Život není generálka. Tohle je ono. Tak přestaň jen koukat z okna a prostě otevři ty dveře.