Nedílnou součástí našeho života jsou role.
Můj dnešní post je o našich maskách a o ceně, kterou za ně platíme.
Občas se ptáme, aniž by nás doopravdy zajímala odpověď. Často se usmíváme, i když nám není do smíchu. Odpovídáme, jak se od nás očekává, polykáme vlastní názory, aby byl klid.
Tak trochu panoptikum, náš vnitřní hlídač sleduje, co se sluší a patří, co si o mně ostatní pomyslí, je přece třeba mít ohledy, nechci si nikoho znepřátelit,…
Naše masky jsou nejrůznějšího charakteru:
Maska silného člověka.
Maska toho, kdo všechno zvládá.
Maska bezproblémového partnera.
Maska milujícího rodiče.
Maska člověka, který nikoho nezklame.
A co se často skrývá pod nimi?
Možná vztek, smutek, únava. A možná touha konečně říct: „Já už takhle nechci.“
To, že hrajeme role, není zdaleka to nejhorší, umění přizpůsobit se je známkou sociální zralosti, která se od nás očekává.
Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy už nerozeznáš, co děláš z vlastní volby a co ze strachu, že jinak nebudeš přijat.
Zkrátka, stáváš se hercem, který začne zaměňovat potlesk za vlastní hodnotu.
A pak si nejspíš uvědomíš, že jsi sice vyhověl lidem kolem sebe, ale sám sobě jsi se jaksi ztratil…
V ten moment tě možná napadne některá z otázek:
Kým bych byl/a, kdybych:
* nemusel/a být stále milý/á, ochotný/á, silný/á, rozumný/á a k dispozici?
* nemusel/a nikoho přesvědčovat, že jsem dost dobrý/á?
* mohl/a říct NE, aniž bych k němu připojil/a tříminutové vysvětlení a omluvu?
* mohl/a mlčet, aniž bych měl/a pocit, že musím něco říct?
*mohl/a položit otázku, na kterou neznám odpověď?
Prostě, kdybych mohl/a být sám/sama sebou, i když to nebude odpovídat představám druhých?
Tvůj život přece není castingem na roli, kterou ti přidělili druzí.
Namísto otázky: „Co je v této situaci pravdivé pro mě?“
si kladeš otázku: „Co se ode mě očekává?“
Malý experiment s vlastní autenticitou
Teď něco praktického:
během následujících 24 hodin si všimni jedné situace, ve které se přizpůsobuješ, přestože bys raději jednal/a jinak.
A polož si tři otázky:
ZASTAV SE: co právě dělám?
VŠIMNI SI: co bych chtěl/a udělat, kdybych se nemusel/a bát reakce druhých?
VYBER SI: co z toho skutečně chci udělat – s ohledem na sebe i na ostatní?
Nemusíš se pokaždé ozvat.
Nemusíš pokaždé odmítnout.
Nemusíš pokaždé vystoupit ze své komfortní zóny.
Autenticita není povinnost říkat všechno. Je to možnost vědomě si vybrat, co řeknu a udělám.
A právě tady může začít tvoje proměna.
Pokud tě toto téma oslovuje a chceš se podívat na vlastní vzorce, očekávání a hranice, můžeme se na ně společně podívat v koučinku.